„Na ARO bojujeme o život pacienta. Zároveň ale nikdy nesmíme zapomenout, že máme před sebou člověka,“ říká primář ARO Nemocnice Břeclav, MUDr. Petr Vašíček.
❓V poslední době se na vás ze strany pacientů a jejich rodin objevilo hned několik velmi hezkých poděkování. Co pro vás osobně taková slova znamenají?
Vnímám to především jako pochvalu celého našeho oddělení. I když je třeba poděkování adresováno konkrétně mně, péče o pacienta na ARO nikdy není prací jednoho člověka. Je to obraz a výsledek práce celého personálu, který se na péči o naše pacienty každý den podílí. Lékaři, sestry i ostatní zaměstnanci tvoří jeden tým a nikoho bych z něj nevyjímal.
O to víc mě těší, že si i v dnešní době lidé najdou čas nejen na to, aby poděkování napsali, ale také aby se o svou pozitivní zkušenost podělili. Pro nás je to určitě příjemná zpětná vazba a zároveň potvrzení, že lidé naši práci vnímají a dokážou ji ocenit.
❓Překvapilo vás, že se v poslední době objevilo tolik pozitivních reakcí?
Určitě mě těší, když se někdo pozitivně vyjadřuje o naší práci. Sociální sítě sám nemám a aktivně je nesleduji, takže se ke mně některé reakce dostaly až prostřednictvím známých, kteří mě na ně upozornili.
Samozřejmě jsem rád, že se mezi lidmi šíří také pozitivní zkušenosti s péčí v naší nemocnici. Není to jen dobrá zpráva pro naše oddělení, ale podle mě také dobrá prezentace a reprezentace celé Nemocnice Břeclav. Pokud pacient nebo jeho rodina odcházejí s pocitem, že o ně bylo dobře postaráno, je to pro nás důležité.
❓Pacienti na ARO často zažívají jedny z nejtěžších chvil svého života. Co podle vás člověk v takové situaci potřebuje kromě samotné odborné péče?
Odbornou péči bych rozhodně neupozaďoval. Ta je samozřejmě naprosto zásadní a bez ní by všechno ostatní ztrácelo smysl. Na ARO ale zároveň nesmíme zapomenout, že před námi neleží pouze diagnóza nebo pacient napojený na přístroje, ale především lidská bytost. Člověk musí mít i v takto závažném zdravotním stavu zachovanou svou důstojnost a pokud to jeho stav umožňuje, měl by vědět, co se kolem něj děje a že na svou situaci není sám.
Pacienti se u nás často nacházejí v obrovské nejistotě. Nevědí, co bude za několik hodin nebo následující den, a přirozeně mají strach. Je proto důležité, aby věděli, že je kolem nich celý tým lidí, který dělá maximum a bojuje o jejich život a zlepšení zdravotního stavu.
Velkou roli v tom hraje také kontakt s rodinou a blízkými. Medicína a odborná péče jsou jedna věc, ale pocit, že člověk není v těžké situaci sám, je také velmi důležitý. Pokud to zdravotní stav dovoluje, snažíme se proto tento kontakt zachovat.
❓ARO si mnoho lidí představuje jako místo plné přístrojů, kabelů a hadiček. Co se za tím ale skutečně skrývá?
Ta představa vlastně není úplně mylná. Kabely, hadičky, monitory a nejrůznější přístroje jsou skutečně každodenní součástí našeho oddělení. Jejich smyslem je ale pomoci nám v tom nejdůležitějším – bojovat o život pacienta, podporovat jeho základní životní funkce a neustále sledovat, jak se jeho zdravotní stav vyvíjí.
Dynamika intenzivní péče je přitom velmi různá. U některého pacienta může během několika hodin dojít k výraznému zlepšení a jeho stav se začne rychle posouvat správným směrem. Jiní pacienti u nás zůstávají několik týdnů a jejich cesta je mnohem delší.
Část našich pacientů je na umělé plicní ventilaci a prakticky nepřetržitě monitorujeme jejich základní životní funkce. K tomu se přidává celá řada dalších vyšetření. Potřebujeme výsledky rozborů krve, využíváme CT, ultrazvuk a další diagnostické metody. Jednotlivé informace musíme neustále skládat dohromady a podle toho reagovat a upravovat léčbu. Stav pacienta na ARO se totiž může změnit velmi rychle.
❓Co je na práci na ARO podle vás nejtěžší?
Těžké je časem nevyhořet. Je to psychicky náročná práce, protože se každý den setkáváme s velmi vážnými zdravotními stavy a zároveň pracujeme v prostředí, kde je potřeba být prakticky neustále ve střehu.
Často musíme reagovat velmi rychle, někdy během několika vteřin. Není vždy prostor dlouze přemýšlet a člověk musí být schopen situaci vyhodnotit, rozhodnout se a jednat. K tomu je potřeba určitá psychická odolnost a schopnost zachovat klid i ve chvíli, kdy je situace kolem vás velmi vypjatá.
Stejně důležitá je schopnost pracovat v týmu. Na ARO se bez spolupráce neobejdete. Každý musí vědět, co má dělat, a zároveň se musí být schopen spolehnout na ostatní. Dlouhodobě je potom důležité najít způsob, jak si i přes náročnost této práce udržet energii a motivaci.
❓Jak jste se vlastně k oboru anesteziologie a intenzivní medicíny dostal?
Po vysoké škole jsem si medicínu rozdělil na dva typy oborů – na ty, které bych chtěl dělat, a na ty, které dělat nechci. Věděl jsem, že bych chtěl pracovat v nějakém akčním oboru, kde se něco děje a kde člověk musí reagovat na aktuální stav pacienta. Původně jsem si proto myslel, že budu pracovat na chirurgii.
Potom se ale objevila možnost jít na ARO. Vyzkoušel jsem si tuto práci a po pár týdnech jsem věděl, že to bude ono. Právě ta dynamika a pestrost práce mi vyhovovala a zjistil jsem, že je to obor, ve kterém chci pokračovat.
ARO mě baví také proto, že propojuje různé oblasti medicíny. Lékař je tu trochu internista, trochu chirurg, trochu neurolog, někdy také trochu psycholog. Musí mít široký přehled a umět od každého oboru něco, protože pacienti k nám přicházejí s nejrůznějšími diagnózami a problémy. Právě tahle multioborovost je pro mě na intenzivní medicíně zajímavá.
❓Je práce na ARO především týmová záležitost?
Jednoznačně ano. Na ARO se nedá fungovat jako jednotlivec. Péče o pacienta je výsledkem práce celého týmu a každý jeho člen v něm má svou úlohu. Jednotlivé profese se vzájemně doplňují a bez jejich spolupráce by nebylo možné poskytovat péči v rozsahu, v jakém ji naši pacienti potřebují.
Proto také pokud někdo děkuje za práci, kterou jsme odvedli, vnímám to jako poděkování celému oddělení. I když je někdy konkrétní pochvala směřována na jednoho člověka, za výsledkem stojí mnohem více lidí. Děkuji proto celému našemu personálu, nikoho bych z toho nevyjímal. Každý má na výsledku péče svůj podíl.
❓Jak podle vás vypadá dobrý den primáře ARO?
(smích) Dobrý den začíná tím, že přijde do práce dostatek lékařů a ostatního personálu a já mám díky tomu alespoň nějaký čas také na papírovou práci, na kterou jinak během běžného provozu vůbec nemám čas. Funkce primáře totiž samozřejmě není jen o medicíně a pacientech. Je s ní spojená také administrativa a řada dalších povinností, které je potřeba zvládnout.
Ale samozřejmě, když tu administrativu dáme stranou, dobrý den je hlavně takový, kdy vidíme, že se zdravotní stav našich pacientů zlepšuje. Na ARO někdy sledujete pacienta dlouhou dobu a každý pozitivní posun je důležitý. Když vidíte, že léčba funguje a pacient se postupně dostává z kritického stavu, je to vždycky dobrý den.
❓Co byste chtěl, aby veřejnost o práci ARO věděla, ale často si to neuvědomuje?
Někdy se setkávám s přesvědčením, že dobrá péče se automaticky rovná uzdravení. Člověk může mít pocit, že pokud pacient dostane nejlepší dostupnou péči a zdravotníci udělají všechno správně, musí to automaticky znamenat, že se uzdraví. Medicína ale bohužel takto jednoduchá není.
Na ARO pečujeme o pacienty v těch nejzávažnějších stavech. Můžeme využít dostupné možnosti moderní medicíny, poskytnout pacientovi maximální péči a udělat všechno, co je v našich silách, ale ani to nemusí vždy znamenat, že se jej podaří zachránit.
Někdy musí medicína umět říct „dost“, když už léčebné úsilí nemá šanci uspět. Je důležité si uvědomit, že ani pokračování v maximální intenzivní léčbě za každou cenu nemusí vést k uzdravení. I takové situace jsou součástí intenzivní medicíny a patří k těm nejtěžším momentům naší práce.
❓Je nějaké poděkování od pacienta, které vám v poslední době zůstalo v hlavě?
Ano, je, ale konkrétní být nechci. Každopádně mě těší pokaždé, když si někdo naší práce váží a rozhodne se nám poděkovat. Nemusí jít o dlouhý dopis nebo veřejné poděkování. Už samotné vědomí, že pacient nebo jeho rodina naši práci ocenili, je příjemné.
Mám někdy pocit, že v dnešní době jsou dobré věci velmi rychle považovány za samozřejmost. Když všechno funguje tak, jak má, bereme to jako standard. Naopak když něco není podle našich představ, dokážeme to dát velmi rychle a hlasitě najevo. Nadávat na věci, které podle nás nejsou v pořádku, je někdy skoro národní sport.
O to víc si vážím lidí, kteří udělají i ten opačný krok – zastaví se, najdou si čas a řeknou jednoduše „děkuji“. Pro člověka, který pracuje ve zdravotnictví, to může znamenat víc, než si pacient nebo jeho rodina uvědomují.
❓Co byste vzkázal pacientům a jejich rodinám, kteří vám a celému týmu v poslední době poděkovali?
Děkuji moc všem, že si na to našli čas a ocenili naši práci. Upřímně si toho vážím.
